Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V daleké mýtické zemi Kumandře žili v minulosti draci a různé asijské národy. Jednoho dne vznikla z lidského sváru černofialová podivnost nazvaná Drunni, která začala lidi měnit v kámen. Proti této nestvůrné esenci povstanou draci a několik posledních se sebeobětuje, aby ji zastavili. Z jejich magických schopností vznikne magická perla, jenž stráží jeden z asijských kmenů. Jednotlivé kmeny v zemi mají mezi sebou hodně napjaté vztahy. Otec hlavní hrdinky Rayi, která spolu s ním stráží svatyni, kde je magická dračí perla ukrytá, svolá ostatní představené kmenů. Cílem je domluvit se na smíru. Skončí to ale fiaskem. Namaari, dcera sousedního kmene, nastraží na Rayu léčku a přivede do svatyně ostatní. Při šarvátce magická perla praskne a rozpadne se na několik částí, což oživí hrozbu černofialových příšer. Díky tomu, že většinu úlomků perly odzicí ostatní kmeny, se většina obyvatel Rayina království promění v kámen a to včetně Raynina otce. Hlavní hrdinka se pak sama vydává na cestu hledání posledního draka. Příběhu z legend, jenž v ní živí šanci vrátit věci do normálu a odčinit chybu, kterou způsobila její důvěřivost.
Tak jsou rozdané karty dalšího velkého disneyovského animáku, který svým rozpočtem atakuje hranici sto miliónů dolarů. Příběh možná vypadá lehce zašmodrchaně, ale ve výsledku je celkem jednoduchý a předem je jasné, co má Raya udělat. Je jen otázkou jak. Tady nastává první z problémů. Krom silného motivu sjednocení kmenů tu je motiv důvěry. Ten se ale neopírá o nic hmatatelného a v podstatě dětem říká, že bezvýhradná důvěra k někomu, kdo vás opakovaně zklamal je jakási ctnost, která může zachránit svět. A to i ve chvíli, kdy ta samá vlastnost celý problém i způsobila.
Celkem v krátké době jde o druhý projekt společnosti Disney, který míří do Asie. S filmem Mulan má společného nejen to. Většina hlavních postav jsou silné ženské charaktery, a to jak na kladném, tak na záporném spektru hrdinů. U Mulan byla hodně okatá nahrávka čínskému režimu a i tady je vzhledem k dvěma principům, na nichž je film postaven, určitý charakterový rys, který bude komunistickou stranou vítán. A to ačkoliv film svým zasazením míří spíše do jihovýchodní Asie. V Kumandře naleznete místa, která připomínají místa ve Vietnamu, jakým je třeba dračí zátoka Ha Long, Ankhorské chrány v Kambodži a další odkazy.
Když přejdu k technickému zpracování, tak mohu jen chválit. Všechno tu vypadá skvěle, snad jen krom hlavní dračí hrdinky, která má trochu zvláštní hlavu s důrazem na maximální roztomilost. Krajina, města, flora i fauna jsou ale naprosto skvěle vybarveny a já musel zas a znovu žasnout, kam se technická stránka věci za posledních pár let posouvá. Občas narazíte na nějaké neoriginální nápady, například to, že Raya jezdí na tvorovi, jenž připomíná ponravové tvory, které používali jako kolo v seriálu a filmu Temný Krystal, a takových věcí je víc. Když se od těchto drobností oprostím, tak mi zůstává jen po technické stránce skvěle vypadající biják s nádherným fiktivně jihoasijským světem.
Jedinou šmouhou tak zůstává příběh. Ve své podstatě lehce odhadnutelný, jednoduchý a hlavně s poselstvím, které mi nedává smysl, když se nad ním hlouběji zamyslím. Krom kvalitního řemeslného zpracování a exotického zasazení ale nepřináší nic novátorského a za jeden rok si z něho zřejmě už nevybavím nic moc. Na rozdíl od titulů jako je Coco, V Hlavě, Duše a pokud bych měl jít mimo Pixar, tak asi zmíním jen Zootropolis.
Řemeslně nádherný animák s trochu zvláštním poselstvím, které popírá samo sebe.
6,5 / 10
DALŠÍ INFORMACE
Raya and the last dragon
USA, 2021, 107 min
Režie: Paul Briggs, Don Hall, Carlos López Estrada, John Ripa Scénář: Adele Lim, Qui Nguyen Hudba: James Newton Howard Hrají: Kelly Marie Tran, Alan Tudyk, Gemma Chan, Awkwafina, Daniel Dae Kim, Sandra Oh, Benedict Wong, Ross Butler, Lucille Soong, Izaac Wang, Dichen Lachman, Sung Kang, François Chau, Jona Xiao, Thalia Tran, Patti Harrison Producenti: Osnat Shurer, Peter Del Vecho Střih: Fabienne Rawley, Shannon Stein Scénografie: Paul A. Felix, Helen Mingjue Chen
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
dzuso
8 / 10
Nečakal som od toho veľa, ale bolo to veľmi príjemné pozeranie. Dôvera napokon zvíťazila, hoci bolo poukázané aj na jej riziká, pokiaľ ide o formu akejsi naivity. Ale boli tam aj iné zaujímavé filozofické témy - jednota vs. tribalizmus alebo spolužitie s prírodou, ktorú reprezentovali draci, celkovo symboliku využívanú v príbehu hodnotím veľmi kladne. Troška feminizmu naviac som prehltol, príbeh bol síce dosť predvídateľný, na druhej strane však určite boduje nádherná animácia. Dobrý film pre decká aj dospelých. Tuktuk bol pre mňa veľmi inovatívny dopravný prostriedok, ale beriem, že niekde niečo podobné už mohlo byť použité.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.